Václava Bláhová, původně vedoucí ambulantních služeb pro osoby s postižením, se do Diakonie Západ dostala skoro až osudovou cestou. Nejdřív jeden ze stacionářů navštívila z pozice kontrolorky ze státní sféry. Prostředí se jí líbilo tak moc, že se rozhodla tam jednou pracovat. A ono to opravdu vyšlo. Nyní však působí na pozici vedoucí řízení a rozvoje stacionářů.

Co Tě jako první napadne, když se řekne stacionář?

Usměvaví lidé, a to jak zaměstnanci, tak klienti. Vybaví se mi pohodové místo, kde je každému dáno místo pod sluncem, přestože to v dnešní době není vůbec jednoduché. Profesionální sociální pracovníci mají nějaký senzor na to, co by klient mohl potřebovat ke spokojenějšímu životu. Každý se v něčem může najít. Klient dostane jen nezbytně nutnou podporu a necháme ho, ať si činnosti vyzkouší a ať klidně udělá chybku, ale samozřejmě ne nějakou fatální. Díky pozitivní motivaci je pak klient samostatnější nejen u nás ve stacionáři, ale i doma ve svém přirozeném prostředí. A posouvá se ve svých dovednostech.

Co je pro Tebe to hlavní, co chceš předávat denně klientům i svému okolí?

Vizi a naději. Jsem hodně orientovaná na budoucnost a na vizi. Kolegové to přijímají a jdou za tím společně se mnou. I když vím, že to někdy není jednoduché. O to víc si spolupráce cením. To samé se snažím předávat klientům. Klienti s mentálním handicapem mají na světě své místo a mají naději na spokojený život. Někam potřebují patřit a u nás ve stacionáři je jim bezpečno. Nemůžeme a ani nechceme, aby byli u nás pod totálním dohledem. A není to ani naší náplní. Chceme, aby zmiňované bezpečí bylo v rovnováze s jejich svobodou. Jsou pro nás partnery – to je pro mě strašně důležité. Dáváme jim úctu a uznání. Určitě to není snadné u lidí s těžkým handicapem a u lidí, kteří nedokáží verbálně komunikovat, ale i přesto si myslím, že to naši zaměstnanci, kteří jsou velmi empatičtí, dokážou.

Jak vypadá práce ve stacionářích v Diakonii Západ?

Pracuji v Diakonii Západ šest let a jsem pyšná, že máme stabilní týmy zaměstnanců. Práce s lidmi má velký smysl. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale klienti toho dávají strašně moc i nám. Učí nás žít v přítomnosti. Velmi rychle vám dají zpětnou vazbu na to, jestli se jim líbíte a jestli chtějí některé činnosti opravdu dělat. Jsou naprosto bezprostřední a to je úžasné. Kolikrát to jsou velmi veselé okamžiky.

Jako důležité vidím nějaké „naladění“ frekvence mezi klientem a zaměstnancem. To nejde ze dne na den. U někoho to trvá pár dní, u jiného to trvá týdny i měsíce. Když přijímáme nového klienta, je to velmi dlouhý proces. Přemýšlíme, jak zapadne do kolektivu. Je hrozně zajímavé tu dynamiku pozorovat a klobouk dolů před koordinátory, kteří toto musí řešit. Sice poskytujeme službu individuálně, ale musíme ji vlastně poskytovat ve skupině. Každý stacionář má svá vnitřní pravidla, která klienti i zaměstnanci dodržují. Pravidla jsou pro společnost přirozená, což pomáháme lidem s handicapem pochopit. Pravidla samozřejmě přizpůsobujeme schopnostem a možnostem klienta.

Co Tě při práci motivuje?

Asi to, že mohu být součástí něčeho velkého, úžasného. Každý den mohu pomoci spoustě lidem. A to jak pracovníkům, tak klientům. A pak mě hrozně motivuje, když vidím zaměstnance, jak jim se něco povedlo a jak jsou spokojení. Občas náhodou zaslechnu lidi, jak se baví o stacionářích a o tom, co děláme, a jak je to zaujalo. Pociťuji pak velkou hrdost.

Co Tě přivedlo k práci v sociálních službách a konkrétně do Diakonie Západ?

Vždy chtěla být zdravotní sestra. Mám vystudovanou zdravotnickou školu, a když jsem ji ukončovala, uvědomila jsem si, že bych musela dělat na směny, což by mi vadilo. Dodělala jsem si tedy vzdělání, abych se mohla stát fyzioterapeutkou. Chodili za mnou i lidé po úrazech, kteří potřebovali návaznou péči, a my jsme jim ve zdravotnictví nebyli schopni pomoci. To ještě neexistovala pozice zdravotně sociálního pracovníka. V ten okamžik jsem si řekla, že potřebuji pomáhat komplexněji. Přihlásila jsem se tedy na vysokou školu na obor psychosociální rehabilitace. Vzdělání jsem si dodělávala, když byly synovi tři měsíce. Takže to bylo náročné, ale obor mi rozšířil obzory. Při mateřské dovolené jsem u nás na vsi vedla dětský klub a pomáhali jsme seniorům. Po rodičovské jsem si dodělávala další vysokou školu, obor řízení a supervize v sociálních a zdravotnických  službách. Moc mě to bavilo a díky tomu jsem si ujasnila, že už chci pracovat jen v sociálních službách.

Byla jsem kontrolorkou ve státní správě a jela jsem na kontrolu do Stacionáře Kvítek v Klatovech. Ta služba byla dokonalá! Předtím jsem byla v hodně službách typu „lidojem“, kde se starali o hodně lidí a péče byla méně kvalitní. Byla jsem z toho frustrovaná. Když jsem pak předávala protokol o kontrole ředitelce Lucii, strašně moc se mi líbilo, jak to celé probíhalo. Říkala jsem si, že takového šéfa bych jednou chtěla mít. Všem zaměstnancům přede mnou poděkovala za odvedenou práci. Tehdy už jsem věděla, že tam musím pracovat. Náhodou se za nějaký čas opravdu otevřela pracovní pozice, já jsem se přihlásila a klaplo to.

Jak to máte s rodinami klientů?

Rodiny klientů jsou pro nás samozřejmě důležitými partnery. Je důležité si říct, jestli klient se s handicapem narodil nebo ho získal ve vyšším věku. Od toho se většinou odvíjí i přístup rodičů ke vzájemné spolupráci, ale i jejich přístup k postižení jejich blízkého. Někteří klienti se například jako malí topili, ublížili si fyzicky a vlivem úrazu hlavy (mozku) došlo k nějaké míře mentálního postižení nebo měli v dospělosti autonehodu. Máme tu maminky, které si to dodnes dávají za vinu a stále to nemají zpracované, ale máme tu i rodiče, kteří jsou neuvěřitelně pozitivní a nabíjí všechny kolem sebe, a to třeba i černým humorem, kterým dokáží odlehčit situaci. Rodiny klientů se vzájemně podporují. Díky úžasnému projektu „Pečuj doma“ můžeme tzv. neformálním pečujícím cíleně pomáhat v jejich nelehké roli.

Velmi důležité je nezapomínat na zdravé sourozence postižených klientů, kteří jsou často dáváni do role budoucích pečovatelů, a je na ně kladen obrovský nárok. Nemají to jednoduché a popravdě je třeba si říct, že v rodině je velmi těžké vyložit karty na stůl a bavit se o budoucnosti.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníš?

Asi toho horizontálního způsobu řešení agendy. Než nějaká informace doputuje od shora dolů nebo obráceně, netrvá to x měsíců. Ten způsob řízení je také velmi otevřený, což se mi líbí. Vše tu může být vysloveno nahlas, všechno je možnost a všechno může být správně. Oceňuji také ochotu a chuť se rozvíjet, přístup k zaměstnancům, benefity, kvalitní supervize a smysluplné vzdělávání.

Co bys chtěla vzkázat Vašim zaměstnancům a poté co případným zájemcům o Vaši službu?

Jsem strašně ráda, že mám své lidi v týmech a že jsou přesně takoví, jací jsou. Jsem ráda, že jsme každý jiný, protože kdybychom byli všichni stejní, byla by to strašná nuda. Jsem šťastná, když se řídí podle přísloví: když se chce, všechno jde. Ráda bych jim ještě vzkázala, aby nebyli tak skromní. Měli by být hrdí na svou profesionální práci a zaslouží si uznání. Děkuji jim za to, co jsem se od nich naučila. Když jsem šla do Diakonie Západ, neměla jsem tak velkou osobní zkušenost s lidmi s postižením a oni mě to naučili. Jak mluvit s klienty, jak k nim přistupovat. Za to jsem vděčná.

Klientům bych vzkázala to, aby nikdy nezapomněli žít svůj vlastní život. Mají právo na svou nezávislost a svobodu. Mají právo třeba i na partnerský život, a že po škole život nekončí, ale začíná. Od toho jsme tu my v sociálních službách.

Jejich rodičům bych chtěla vzkázat to, že mají hledat sociální služby na míru svým blízkým a určitě ji i najdou. Ať se neizolují doma se svými blízkými s postižením, ale ať myslí i na sebe a že na náročnou péči nemusí být nikdy sami. Pečovat neznamená se obětovat.