STOLETÝ UČITEL A KREJČÍ VÁCLAV KOHOUT: TAJEMSTVÍ DLOUHÉHO ŽIVOTA SPOČÍVÁ VE SLUŠNOSTI A SKROMNOSTI
Jaké to je, dožít se sta let? Václav Kohout (* 30. prosince 1925), klient Stacionáře Kristián pro seniory v Přešticích, oslavil tohle neuvěřitelné jubileum v prosinci loňského roku. A když se ho zeptáte na tajemství dlouhověkosti, mluví o skromnosti a slušnosti. Jeho dcery jsou přesvědčené, že za svůj dlouhý život vděčí hlavně svému optimismu a tomu, že má rád lidi.
Život Václava Kohouta je příběhem obyčejného člověka a poctivé práce. Příběhem kluka ze zemědělské rodiny, který se vyučil pánským krejčím, vystudoval průmyslovou školu a velkou část života strávil jako učitel odborných předmětů. Řemeslo i zkušenosti pak po mnoho let předával dalším generacím učňů.
Dnes rád tráví čas ve Stacionáři Kristián, kde jsme si s ním povídali o dětství na statku, o krejčovském řemesle i o tom, co by poradil mladším generacím. A když jsme ho přišli do stacionáře navštívit, přivítal nás jak jinak než v perfektně padnoucím obleku. „Člověk má vypadat,“ poznamenal s úsměvem.
DO ŠKOLY 11 KILOMETRŮ NA KOLE
Narodil jste se ve Skašově nedaleko Přeštic. Jak vzpomínáte na své dětství?
Pocházím ze zemědělské rodiny. Naši měli asi šest hektarů polí a čtyři krávy. Měl jsem staršího bratra a mladší sestru. Chodil jsem do dvoutřídní školy ve Skašově a potom do měšťanky v Nepomuku. To bylo asi jedenáct kilometrů, takže jsme tam s kamarády jezdili na kole. Když bylo špatné počasí nebo v zimě sníh, tak jsme jeli autobusem. Ale dokud to šlo, tak jsme jezdili na kole.
Co nejdůležitějšího vás vaši rodiče naučili?
Byli jsme z obyčejné rodiny a nebyli jsme nijak bohatí. Rodiče nás vedli hlavně k pracovitosti a šetrnosti. Člověk si musel vážit toho, co měl.
V mládí jste také zažil osvobození americkými vojáky. Pamatujete si na to?
To jsme jednou jsme jeli na kole do Nepomuku a u silnice stála americká auta. Byli tam vojáci, ale my jsme se jich nebáli, viděli jsme je rádi. Dokonce jsme si i podali ruce. Anglicky jsme neuměli, takže jsme se domlouvali rukama nohama. (smích) Pamatuju si, že nám dali i nějaké sladkosti.
STUDIUM V PLZNI A PROSTĚJOVĚ
Jak jste se dostal ke krejčovskému řemeslu?
Měl jsem strýčka v Plzni, který byl krejčí. Měli syna, ale ten asi v osmi letech zemřel, a tak se rodiče se strýčkem domluvili, že bych se mohl to řemeslo naučit já. Přestěhoval jsem se k němu a tetě do Plzně a začal jsem se učit. Bydleli jsme ve stejném domě, kde byla i dílna – dům stál nedaleko Velké synagogy. Strýček byl zároveň i můj mistr. A byl jsem moc rád, že jsem mohl od práce na poli odejít do města.
Našel jste si v Plzni i další zájmy?
Chodil jsem cvičit do Sokola, který byl nedaleko pivovaru, a také do evangelického sboru na Bory. Strýček byl evangelík a postupně jsem k evangelické víře přešel také. Do kostela jsem chodil už samostatně a zůstal jsem evangelíkem dodnes.
Co vás na krejčovině nejvíc bavilo?
Bavilo mě, když už jsem uměl něco pořádného ušít, třeba kalhoty nebo vestu. Člověk měl radost, když viděl hotovou práci. Dělali jsme hlavně pánské oděvy. Strýček byl poctivý mistr a vedl mě k tomu, abych byl dobrý řemeslník.
Když zákazníci chodili na zkoušky, učil jsem se s nimi jednat a nosil jsem jim hotové věci domů. „Milostivá paní, pan mistr se nechá poroučet a posílá vám sako.“ Dostal jsem diškreci – padesátník nebo korunu. To jsem byl spokojený a šetřil jsem si, rodiče mě vedli k šetrnosti.
A vystudoval jste i průmyslovou školu v Prostějově. Jaký byl rozdíl mezi Plzní a Prostějovem?
Studoval jsem tam celkem čtyři roky. Nejdřív dva roky, dodatečně potom ještě další dva, abych získal maturitu. Ve třídě nás bylo asi pětadvacet. A rozdíl to byl obrovský, Plzeň byla velké město, centrum západních Čech. Prostějov byl menší, ale byl to zase centrum krejčoviny. A když jsem se vrátil, to mě už strýček respektoval.
UČITELSKÁ PROFESE
Později jste se stal učitelem. Jak k tomu došlo?
K tomu mě vedl strýček. Říkal mi, že když budu mít vzdělání, můžu jednou učit a budu se mít dobře. A tak jsem si po maturitě doplnil další kurzy a udělal potřebné zkoušky. Nakonec jsem učil odborné předměty – hlavně krejčovinu, pánské oděvy.
Učil jsem například ve Cvikově, později ve Stodu, a nakonec i v Plzni. Ve Cvikově, který je v severních Čechách, nedaleko Varnsdorfa, u hranic, jsem dělal mistra. Když se bratr a sestra dozvěděli, kam jdu, tak se zhrozili. Ale já jsem tam šel rád.
Bavilo vás učit?
Ano, byl jsem spokojený. Pocházím z rolnické rodiny, můj bratr oral na poli, ale já jsem mohl být mezi lidmi. To mě těšilo.
Jaký jste byl učitel? Přísný, nebo spíš laskavý?
Řekl bych, že tak přiměřeně. Ne nějak zvlášť přísný, ale chtěl jsem, aby práce byla udělaná pořádně. Když člověk šije kalhoty nebo sako, musí to vypadat dobře.
STO LET JEDNOHO ŽIVOTA
Nedávno jste oslavil sto let. Přemýšlel jste jako kluk někdy o tom, jak bude svět vypadat za sto let?
To víte že ne. (smích) Já jsem tehdy spíš přemýšlel o tom, že budu jednou krejčí jako strýček a že převezmu jeho živnost. Že budu mistr.
Co se podle vás za těch sto let změnilo nejvíc?
Hlavně možnosti vzdělání. Dnes mají lidé mnohem víc příležitostí studovat a získat vzdělání. Protože to byl luxus. A rodiče, kteří měli peníze, posílali své děti do školy.
Co si myslíte o dnešních mladých lidech?
Uznávám mládež, která se snaží vyniknout a získat vzdělání, protože to je důležité. A stát to umožňuje, můžeme studovat zadarmo. Člověk by se měl pořád učit a zlepšovat.
Vy jste celý život pracoval s oblečením. Jak se díváte na to, jak se lidé oblékají dnes?
Myslím, že lidé si dnes někdy málo váží pěkného úboru nebo oděvu. Přitom je důležité, aby člověk dobře vypadal, nejen v zaměstnání. Oblečení může člověku dodat autoritu.
Na závěr se musím zeptat – máte nějaký tajný recept na dlouhověkost?
Tajný recept? (smích) Skromnost a slušnost. Celý život jsem taky chodil do Sokola, vycházel jsem dobře s kamarády a náboženství mě vedlo ke slušnému chování. Já jsem zkrátka rád živ a zdráv.
VE SPOLEČNOSTI HODNÝCH LIDÍ
Václav Kohout dnes tráví část svých dní ve Stacionáři Kristián pro seniory v Přešticích, který patří mezi služby Diakonie Západ. Přichází sem za společností i programem, který stacionář nabízí. Rád si povídá, sleduje dění kolem sebe a občas zavzpomíná na dobu, kdy učil mladé lidi řemeslu nebo kdy v nedalekém Chotěšově, kde už dlouhé roky žije, pomáhal připravovat staročeské máje.
Je otcem dvou dcer, dědečkem dvou vnoučat a pradědečkem tří pravnoučat. A také vdovcem po milované ženě Anežce. Podle jeho dcer je právě vztah k lidem jedním z důvodů, proč si i ve sto letech dokázal uchovat optimismus. „Tatínek má rád lidi, všechno vidí spíš růžově a celý život měl kolem sebe hodné lidi,“ říkají. Nikdy také neseděl stranou – rád se zapojoval do různých činností, pomáhal s pořádáním akcí a jeho žena prý s úsměvem říkávala, že „pořád jen schůzuje“.
Dcery na něm obdivují také to, jak dokázal udržovat vztahy v celé širší rodině. „Vždycky jsme si navzájem pomáhali,“ vzpomínají. Pro obě se stal vzorem pro svůj věčný optimismus, dobrou náladu, pracovitost, skromnost, přístup k rodině ale i známým a sousedům, s nimiž organizoval a do současnosti prožívá kulturní a sportovní aktivity. Možná právě v prosté radosti z lidí kolem sebe, z práce a z každého nového dne spočívá tajemství jeho dlouhého života.
GALERIE
